PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Musím začít tím, že tahle skvělá a naprosto jedinečná skupina se rozpadla jako totálně nedoceněná. Pro někoho možná překvapující, ale bohužel ne vždy jdou hudební kvality ruku v ruce s úspěchem a popularitou. Z poslední sestavy zůstal dosud viditelný snad jen Thilo Hermann posílivší bukanýry RUNNING WILD (které ale jeho příchod příliš nevytrhl, protože nejpozději od desky "Black Hand Inn" působí jako hloupoučká parodie sebe sama, respektive nástroj na ukájení „Kašpárkova” ega). To už jsme ale na konci celého příběhu, takže pojďme pěkně od začátku..
Byla jedna skupina, říkala si FAITHFUL BREATH, a své hlasivky zde trápil jistý Heimi Mikus. Z trosek povstali RISK. Od prvních záseků formovali vlastní hudební ksicht, který od rychlejších a trashovějších desek pozvolna přecházel k pomalejším a mystičtějším záležitostem a které v neposlední řadě vždy zdobily skvělé, kreslené obaly. Již štychem "Dirty Surfaces" z devadesátého roku naznačili potenciál a o dva roky později dotáhli ideu k dokonalosti. Zrodil se "The Reborn" a veselý obrázek, který by jistojistě narušil koncepci alba, vystřídalo pochmurné dílko, tehdy ještě ne tolik profláknutého, Andrease Marschala. Stiskněme ale PLAY.
Hned úvodní instrumentálka "Arise" nakopne atmosféru. Oba kytaristé totiž kromě své obligátní sekery obsluhují ještě sitar, a ten, jak sami jistě uznáte, umí navodit správné vibrace exotiky a mystična. Následuje dvojka, sáhodlouhá, téměř desetiminutová "Last Warning". A je skutečně posledním varováním. Hradba hlasů přichází s "Be No More", zpěvák Heimi spíše vypráví, když levačky kytaristů zuřivě riffují refrén, sbor odpovídá. První skorobalada "Lullaby" se přibližuje z povzdálí, jakoby při východu slunce chvěla horizontem. Neurvalý nástup řezavých kytar, sboru a ještě jednou, na střídačku. V ranním oparu se leskne rosa - "Awakening". Razantní nástup, typické harmonie při "Turn Back To Ecstasy", kde dokonce nechybí ani dva kopáky, což je ale spíše výjimka. Sbor zahušťuje refrén. Znovu soumrak, to když z atmosféry ukrajuje "Eclipse" a slouží jako spojnice pro další riffostroj "The Night Will Fall", v níž sóla kytar čarují nálady dávných kultur. Čistá kytara volá mocnou "Phantasmagorii". Je hodně „na prdel posazená” s refrénem jako když věčnosti ukrajuje. Opět jemné zrychlení pravaček a ještě jednou oba dupáky - "Armageddon (Fight Back)". Úplný závěr pak po právu náleží té nejlepší. "No One Will Remember" začíná jako překrásná pomalá věc, aby se správně načasovanou gradací zrychlila do špičkové melodky. Kdože ten bludný kořen překročí?
Možná ten pocit nebudete sdílet se mnou, ale já mám o jedné z nejatmosféričtějších desek jasno.
RISK se tímto albem dopracovali na samotný vrchol. Co na "Dirty Surfaces" (mimochodem taktéž skvělém CD) naznačili, teď vystínovali k dokonalosti a obraz nechali zarámovat v příběhu a náladách. Ta deska zkrátka má ATMOSFÉRU jako řemen!
9 / 10
Heimi Mikus
- zpěv
Roman "Romme" Keymer
- kytary, sitar
Christian Sumser
- kytary, sitar
Peter Dell
- basa
Jürgen Düsterloh
- bicí a perkuse
1. Arise
2. Last Warning
3. Be No More
4. Lullaby
5. Awakening
6. Turn Back To Ecstasy
7. Eclipse
8. The Night Will Fall
9. Phantasmagoria
10. Armageddon (Fight Back)
11. No One Will Remember
Turpitude (1993)
The Reborn (1992)
Dirty Surfaces (1990)
Ratman (EP) (1989)
Hell´s Animals (1989)
The Daily Horror News (1988)
Vydáno: 1992
Vydavatel: SPV / Steamhammer
Stopáž: 46:50
Produkce: Heimi Mikus & RISK
Studio: Fairland, Mohrmann, Nord Bremen
-bez slovního hodnocení-
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.